Arteterapeutické dílny pro veřejnost jako prostředek k obnovení sociálních vazeb

20.05.2014 13:00

Samota je fenoménem dnešní doby. I když jsme zahrnuti obrovským množstvím informací, k dispozici máme řadu nových komunikačních technologií, denně komunikujeme s různými lidmi na sociálních sítích a jsme de facto propojeni i s tím nejzazším koutem světa, pocit osamění z dnešní společnosti nevymizel, ale u většiny lidí se spíše prohloubil. Jak to? Proč s technologickým pokrokem, na který dnes klademe důraz především, neroste i pocit uspokojení a radosti ze života? Není na čase přehodit výhybku, zpomalit tempo a obrátit pozornost spíše ke konkrétnímu člověku než k ekonomickému růstu společnosti?

 

Samota je více než individuální problém jednotlivce. Je to nemoc, která se šíří společností a odráží

její nenormální fungování. Postihuje nejen důchodce, matky na mateřské nebo postižené, ale stále

více i mladé lidi, kteří mají problém se seznámit se svými vrstevníky jinak než na sociálních sítích nebo diskotéce. O něco složitější situace čelí zaměstnaní, kteří se mimo práci s nikým nestýkají, protože nejvíce přátel člověk získává za studií nebo v zájmových kroužcích. Později v zaměstnání to jde o dost hůř, protože času je méně a starostí o to víc. Samozřejmě jsou jedinci, kteří mají tak šťastnou a přátelskou povahu, že tyto věci nikdy neřeší. To ale nijak nepopírá existenci problému v širším měřítku.

 

Stát samozřejmě tyto věci řeší a proto řada organizací nabízí pro určité skupiny obyvatel různé stacionáře, terapeutické dílny a jiné aktivity. Například o seniory je docela dobře postaráno. Existují denní stacionáře, kam je rozvážejí příbuzní, kteří si je odpoledne vyzvedávají. V horší situaci jsou důchodci, kteří si tyto poměrně drahé stacionáře nemohou dovolit, ale zatím nejsou v tak špatném zdravotním stavu, aby se museli přestěhovat do domova důchodců nebo do pečovatelského domu. Dny a týdny pak často tráví mezi čtyřmi stěnami bez skutečného naplnění a sociálních kontaktů, což

může vést k předčasné degeneraci.

 

V podobné situaci jsou i matky na mateřské dovolené, které tráví spoustu času jen s dítětem bez potřebné každodenní komunikace s dospělými osobami. Existují sice různá mateřská centra, ale ne

každá žena chce trávit veškerý svůj volný čas jen s jinými maminkami se stále stejnými starostmi a

tématy k hovoru.

 

Ve velmi těžké situaci se nacházejí rovněž nezaměstnaní, kteří jsou někdy bez práce a potřebné aktivity celé měsíce a roky. Mizející sociální vazby a absence pravidelné činnosti často vyústí v deprese, apatii, komplex méněcennosti a stále snižující se schopnost situaci jakýmkoliv způsobem

změnit. Existuje samozřejmě řada způsobů, jak smysluplně zaplnit volný čas, jako je například

dobrovolnictví nebo sport, ale pustit se do nich vyžaduje sílu, kterou po nějaké době už nezaměstnaný nemá. Od prázdnoty, apatie a zklamání k nějaké aktivní smysluplné činnosti často vede dlouhá cesta a ne vždy je člověk schopen ji podstoupit bez cizí pomoci.

 

Další, zcela opomíjenou, skupinou jsou lidé, kteří pracují na volné noze. Jsou to v očích druhých ti, co se "mají", že nemusí chodit nikam do práce. Ve skutečnosti i takováto práce doma má svá úskalí, protože neumožňuje člověku udělat jasnou hranici mezi prací a volným časem. I lidé na volné noze mohou po nějaké době "vyhořet" a postrádat každodenní konverzaci s kolegy na pracovišti.

 

Takovýchto rizikových skupin je více. Patří sem duševně nemocní, ženy v domácnosti, invalidní důchodci atd.

 

Stát se v tomto případě stará především o seniory nebo duševně nemocné, kteří mají své denní stacionáře, terapeutické dílny, kulturní akce, ale zcela opomíjí potřeby běžných občanů, z nichž mnozí si opravdu různé kurzy, psychoterapeutické semináře, sportovní a kulturní aktivity za tržní ceny dovolit nemohou. Vzniká tak paradoxní situace, že lidé v domovech a ústavech mají bohatší a zajímavější kulturní a společenský život než lidé venku.

 

V souvislosti s tím mě napadá, že existuje jakési prázdné místo, které by mohly zaplnit arteterapeutické nebo jinak zaměřené stacionáře nebo dílny, které by byly otevřené v dopoledních

hodinách pro širokou veřejnost. Za nevysoký poplatek by bylo možné si zde vybrat nějakou výtvarnou činnost, které by se člověk mohl svým tempem věnovat a trávit zde buď více nebo méně času během jednoho dopoledne v týdnu. Takovéto stacionáře dnes již existují převážně pro hendikepované, kteří si zde mohou přijít třeba psát na počítači, popovídat s ostatními, zúčastnit se

terapeutického sezení s psychologem, navštívit výtvarnou dílnu nebo se zapojit do výuky jazyka nebo vaření. Tímto způsobem nemocný člověk neztrácí sociální vazby a nemusí mít pocit, že se "doma zblázní". Myslím, že mnozí zdraví lidé by uvítali podobné centrum, kde by se mohli zapojit do různých aktivit. Mezi všemi těmito činnostmi bych vyzdvihla právě arteterapeutickou a výtvarnou činnost, která má výrazně kladný vliv na psychiku a může být způsobem, který výrazně

pomůže třeba nezaměstnaným nastartovat vnitřní tvůrčí procesy, najít své místo v životě a naučit se najít si sám pro sebe vhodné uplatnění.

 

Otázkou je, kdo by takovéto dílny mohl provozovat. V podstatě kdokoliv, kdo má potřebné prostory a člověka, který je schopen takovéto zařízení vést. Myslím, že něco podobného zcela postrádají úřady práce, ale podobným dopoledním aktivizačním centrem by určitě nepohrdl žádný dospělý člověk, který z jakéhokoli důvodu ocitnul v cizím prostředí bez sociálních vazeb nebo na nějaké životní křižovatce, se které se nedokáže hnout. Pomoc v centru by mohli nabídnou třeba dobrovolníci ze strany odborníků, kteří momentálně svou odbornost nevykonávají, ale rádi by se jí znovu věnovali. Celý projekt je zkrátka o sdílení zkušeností, kontaktů a zájmů. Pokud budeme všichni sedět o samotě ve svých bytech, na sedačkách u televizorů, sdílení a pocit sounáležitosti se vytratí a i celá naše společnost se začne rozpadat. Jedním ze způsobů, jak zabránit šíření izolovanosti jednotlivců, je začít se sdružovat na základě zájmů, sdílení a touhy pomoct druhým využít svůj osobní potenciál, který z jakékoliv důvodu nejsou schopni využít. Pak teprve začne naše společnost přirozeně růst i ekonomicky.

 

Miriam Čekalová

 

 



 

Diskusní téma: Arteterapeutické dílny pro veřejnost jako prostředek k obnovení sociálních vazeb

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek