Orientace na výsledek

21.11.2014 08:56

Současné inzeráty nabízející pracovní místa sice už hezkých pár let oplývají spoustou komických slovních spojení jako je práce v mladém dynamickém kolektivu, proaktivní přístup nebo časová flexibilita, ale nedávno mě poprvé zaujal také výraz „orientace na výsledek“. Ve firemní řeči to znamená směřovat veškeré zdroje a úsilí na dosažení stanovených cílů. Potud jasno, ale nabízí se otázka, proč je dnes tato věc v inzerátech zdůrazňována, když v životě povětšinou o dosažení námi stanovených cílů tak jako tak usilujeme.

 

Za všemi těmito poněkud podivně znějícími výrazy se pak rýsuje jakási moderní filozofie současné společnosti, které se ne každý dokáže přizpůsobit, protože většině lidí není vlastní. Orientovat se na výsledek totiž v této souvislosti naznačuje něco ve smyslu – jsme draví, cílevědomí a bezohlední a k dosažení cílů použijeme jakýchkoliv prostředků. Tento přístup je odrazem celospolečenského klimatu, kde výsledek hraje prim. Mít v ruce maturitní vysvědčení nebo diplom, uzavřít smlouvu, prodat výrobek a nezajímat se o to, co bude dál nebo jestli jsme cestou k cíli někoho nepoškodili

 

Už malé děti jsou ve školách vystaveny škodlivé filozofii, že je škola nemusí bavit, hlavně když budou mít dobré známky. Ale jsou známky opravdu tak důležité? Jaký má smysl odsedět si ve škole povinnou docházku, případně získat maturitní vysvědčení, když nakonec skončím na úřadu práce jako jeden z mnoha a nevím, co dál? Indická filozofie říká, že už cesta je cílem, ale nic takového se naše děti během školní docházky nedozví. Kreativita a schopnost se o sebe postarat už odmala jsou v dnešních školách poněkud zanedbávány. Učitelky nemohou jen tak s dětmi sedět a povídat si o životě, protože je přece třeba probrat učební látku. Takto vychované otupělé děti pak vytvářejí ony mladé dynamické společnosti plné dravců, kteří na droze zvané káva podávají denně výkony, které se od nich očekávají, ale které je často vůbec netěší.

 

V souladu s východní filozofií je za aktivní prvek ve společnosti považován muž a za pasivní žena. Je to dáno i biologicky. Žena se musí postarat o děti, což je práce dlouhodobá, monotónní a nepřetržitá, zatímco muž musí podat výkon – zajistit výdělek a vykonat fyzické práce v domě. Pokud toto vztáhneme na dnešní společnost, uvědomíme si, jak moc je v ní potlačen ženský prvek. Vše je zaměřené na výkonnost, krátkodobost a rychlý zisk. Také racionalita převažuje nad intuicí a trpělivostí. S tím souvisí i mizející úcta ke stáří a kult mládí. Správně fungující společnost však být vyvážená a obsáhnout oba prvky – mužský i ženský, stejně jako dobře fungující rodina. Funkce matky, tedy ženského principu, spočívá v jistém sebeobětování. S láskou se staráme o děti, krmíme je, šatíme a milujeme je, i když se může stát, že toto všechno vyjde vniveč, pokud se naše děti ocitnou na šikmé ploše. Péče o dítě je sice také určitá orientace na výsledek, ale dlouhodobá. Není možné denně pečovat o dítě jen s vidinou, že bude slavný tenista nebo že se o nás ve stáří postará.

 

Jestliže je role matky v tom naučit dítě nezištně dávat, pak role otce je opačná. On musí naučit dítě najít si své místo ve světě tím, že využije všechny možnosti, které mu tento svět nabídne, ke své sebeprezentaci a sebeprosazení. Tedy, že bude svým způsobem brát. Nic negativního v tom však není, protože braní i dávání je třeba se naučit tak, aby obojí bylo v rovnováze. I zištnost má tedy v životě své místo. Bohužel většinou špatně odhadneme, kdy je třeba být zištný a prosazovat své zájmy a kdy se držet stranou. Například právě při zaměstnání funguje orientace na výsledek jen v dílčím měřítku. Vědec může být zcela soustředěn na vyřešení nějakého úkolu, ale úspěch jeho bádání je často podmíněn dny, týdny a měsíci soustředěné práce, které se věnuje s nadšením. Obecně platí, že nejúspěšnější lidé jsou ti, pro které je jejich práce koníčkem a peníze jen přirozený vedlejší produkt. Takže je to nakonec právě soustředěnost na samotnou cestu, co nás nejrychleji přenese k cíli.

 

Zištný přístup k životu může mít mnoho podob, které často nejsme schopni ve svém životě identifikovat. Většinou má podobu určitého očekávání, které v nás však může vyvolávat stres, napětí a strach, aby se očekávané skutečně vyplnilo, a to nám bere radost z přítomnosti. A tak očekáváme pochvalu za vykonanou práci, očekáváme, že v určitém věku najdeme parnera a narodí se nám děti, i když ještě nemáme vyřešeny jiné důležité věci v životě, očekáváme vděčnost za to, co děláme, a doufáme, že se na nás jednou musí usmát štěstí, když jsme až doteď žili tak příkladně.

 

Jenže štěstí není žádná náhoda. Štěstí je příznivá vnější okolnost, která odráží naši vnitřní připravenost dávat nezištně a nic neočekávat. To vysvětluje, proč někdo méně talentovaný může mít více štěstí na příležitosti než někdo jiný. Možná, že ten méně talentovaný vkládá do své činnosti méně talentu, ale o to více zaujetí a lásky. Právě v oblasti umění je tato věc nejzřetelnější. Pro dosažení úspěchu nestačí jen talent a píle, ale také nadšení, které dává dílu život. Tímto nadšením se napojujeme na něco vyššího, co nás přesahuje, a jedině to „něco“, nikoliv naše dokonalá technika nebo dobře uplatněný talent, udělá z našeho výtvoru umělecké dílo, které osloví ostatní. Pokud tedy tvoříme dílo jen s tou motivací, že dostaneme honorář nebo že sklidíme příznivé reakce, tak je to špatně. Naučit se psát do šuplíku nebo tvořit s minimální vidinou úspěchu pomáhá člověku vydávat svou energii nezištně a tím vyšlechtit svůj charakter natolik, že nás pozdější úspěch nijak negativně nepoznamená.

 

Podle mého názoru nejsou žádné neuznané a nepoznané talenty. Jsou jen talentovaní lidé, jejichž talent převyšoval množství vnitřního klidu a stability, které byly k úspěchu nezbytné. To také vysvětluje, proč se někteří zhroutili, když ztroskotaly jejich životní plány, a jiní se znovu postavili na nohy a pozvolna si našli ke svému cíli jinou cestu.

 

Nikdy nevíme, co se může stát. Možná, že vlivem neočekávaných okolností nikdy nedokončíme započatou práci, ale pokud děláme to, co nás baví, nebudeme litovat ani jediného dne. Nejsem si však jistá, že toto je případ těch, co dnes sedí ve školních lavicích, nebo těch, co v zoufalé snaze najít jakoukoliv práci reagují na výše zmíněné nesmyslné inzeráty. Zdá se, že jsme někde udělali chybu.