Proč ve školství chybějí osobnosti?

01.10.2014 16:25

Proč ve školství chybějí osobnosti? (Protože škola žádné osobnosti nevychovává)

 

V mnoha internetových diskuzích věnovaných školství se ozývají hlasy, že učitel by měl být především osobnost. Problém je v tom, že rodiče často očekávají, že vzorem a osobností pro jejich dítě bude někdo jiný než oni sami. Jaké je to pak zklamání, když zjistí, že učitel je také obyčejný

člověk s problémy a charakterovými vadami, jako každý jiný.

 

Volání po osobnostech ve školství je utopie, když uvážíme, že samotný vzdělávací systém osobnost člověka spíše potlačuje a snaží se mladé jedince spíše unifikovat a přizpůsobit požadavkům společnosti. Pokud se pak ve školství přece jen nějaká osobnost objeví, tak buď trvale naráží na nepochopení svého okolí nebo se nechá semlet systémem nebo nakonec ze školství odchází. Stejně jako ryba nemůže fungovat na suchu, tak ani osobnost nemůže existovat v prostředí, které je pro ni nepřátelské.

 

Uvědomme si, že osobnost člověka je potlačována napříč celou školní docházkou. Jedním ze způsobů, jak k tomu dochází, je zvýšený důraz na vědomosti a výsledky a přizpůsobováním výběru povolání požadavkům pracovního trhu. Mít základní vědomosti je důležité, protože byť je řada informací dohledatelná, při běžné komunikaci potřebujeme mít určité znalosti, které nám umožní konverzaci s lidmi na různých společenských úrovní bez toho, abychom museli neustále hledat na googlu. Přehnaný důraz na vědomosti ale způsobuje, že studenti se od učitele často nedozví nic víc než to, co předepisují osnovy. Není čas na diskuze o důležitých věcech, na jiný pohled než ten předepsaný v osnovách a hodiny se někdy mění na splašené dohánění učiva, které podle osnov by už mělo být probrané. Přitom vědomosti v životě zas tak velkou roli nehrají. V jakékoliv profesi uspějete ne na základě vědomostí (ty je možné si doplnit), ale především na základě toho, jaký jste. To rozhoduje o tom, zda vůbec máte šanci uspět u konkurzu, zda zapadnete do pracovního kolektivu, zda zvládnete pracovní zátěž, zda budete oblíbený kolegy/klientem/nadřízeným a dostanete další zakázky nebo nabídky na další spolupráci. Znám řadu lidí s vynikajícím vzděláním v oboru, ve kterém dosáhli jen průměrných úspěchů a kde je předběhli jiní lidé bez příslušného vzdělání jen díky nadšení, samostudiu a nekonfliktní přátelské povaze.

 

Zdá se ale, že osobnost studenta běžného učitele nezajímá. Zajímají ho hlavně známky, protože nějak musí studenty ohodnotit. Je v pořádku, že lepší hodnocení získá ten, kdo chodí do hodin pravidelně a učí se, než ten, kdo na školu okázale kašle a dělá jen to nejnutnější, ale zdá se mi, že v tomto směru dělá škola pro studenty hrozně málo. Mezi studenty je spousta takových, kteří jsou zakomplexovaní, nevyrovnaní nebo nezvladatelní a škola může v lepším případě nabídnout psychologa a v horším jen výchovného poradce. Kolik studentů využívá tyto služby a jsou pro ně vůbec určeny? Myslím, že jedním ze způsobů, jak rozvíjet osobnost studenta je rozvíjet nejen vědomostní, ale i tvůrčí složku studia. Sedmihodinové sezení v lavici a poslouchání výkladu a zapisování nedává hlubší smysl a ve studentovi zůstane jen zlomek toho, co slyší. Někde jsem četla názor jednoho ze studentů, že škola v podstatě spoléhá na samostudium, protože nic z toho, co si student ve škole zapíše, si nemůže pamatovat, a musím mu dát za pravdu. Pokud je to tak, nebylo by lepší studentům rozdat písemný záznam z hodiny k samostudiu doma, aby se nemuselo nic diktovat a v hodině se věnovat spíše praxi než teorii?

 

Domnívám se, že vědomosti by měly tvořit jen třetinu celkového učiva, protože nestačí rozvíjet jen mozek. Stejně tak je třeba rozvíjet i tělo (prostřednictvím pohybu) a duši (prostřednictvím umění). Tělesná, hudební a výtvarná výchova jsou však považovány jen za okrajové předměty a pokud jsou někde vyučovány, tak většinou nezajímavým způsobem. Například tělesná výchova je zcela zaměřena na výkonnost. Hodnotí se úkony, které se často nedají doma nijak naučit (šplh, běh, skok do dálky). Pokud by se některý z méně fyzický zdatných studentů chtěl naučit šplhat, musel by vyvinout obrovské úsilí, aby si zajistil místo na trénink a pravidelně se tomu věnoval, a toto úsilí by bylo nesrovnatelné s úsilím, které běžný student musí vyvinout například na přípravu na písemku. Děvčata jsou často vedena k atletickým disciplínám, ke kterým nemají přirozený vztah, místo toho, aby se učily třeba tanci nebo si mohly zacvičit zumbu, jógu nebo cokoliv jiného, co holky zajímá.

Umělecké disciplíny mají zase velmi pozitivní vliv na psychickou pohodu, díky které se následně automaticky zlepšují výsledky i ve vědomostních disciplínách. Jsou vhodné i pro lidi, kteří nemají umělecké sklony, protože pro téměř každého se najde manuální činnost, která by ho bavila.

 

Za stěžejní považuji také to, aby těmi největšími osobnostmi ve školství byli ředitelé škol, protože hlavně na nich záleží, jaká bude ve škole panovat atmosféra a jakými osobnostmi se obklopí.

Doufejme také, že dostatek osobností bude i mezi rodiči, kteří své děti dobře vychovají i navzdory nevyhovujícímu vzdělávacímu systému a kteří najdou způsoby, jak tento systém co nejlépe přizpůsobit měnícím se potřebám dětí.

 

Miriam Čekalová